Úprava občansko-právních vztahů
Úprava občansko-právních vztahů je jedna z právních garancí, jimiž se konkretizuje ochrana základních lidských práv a svobod zaručených ústavou (ochrana osobnosti podle Listiny základních práv a svobod), v souladu s Listinou upravuje občanských zákoník i vlastnické právo a dědění.
Předmětem úpravy občanského zákoníku jsou majetkové vztahy fyzických a právnických osob. Pokud vystupuje v občansko-právních vztazích stát, má v nich postavení právnické osoby, tedy rovné postavení jako ostatní účastníci (stát tedy vystupuje jako jeden z účastníků soukromoprávních vztahů – například nákup či prodej státního majetku…).
Ochrana občansko-právních vztahů
Každý z účastníků občansko-právních vztahů se může při ohrožení nebo porušení svého práva dovolat soudní ochrany. Zákon může jako výjimku z této zásady stanovit, že ochrana určitých práv je poskytována správním orgánem – např. rušená držba (soused přesune oplocení svého pozemku na úkor sousedícího s tvrzením, že mu tato část pozemku patří – ten, na jehož úkor bylo přesunutí provedeno, se může dovolat ochrany u správního orgánu, ten uloží rušiteli uvést vše do původního stavu, a tvrdí-li rušitel, že dotčená část pozemku je v jeho vlastnictví, odkáže ho, aby toto tvrzení prokázal v soudním řízení).
Ochrana práv musí být uskutečněna zákonnými prostředky (dovoláním se ochrany u soudu – zákon nepřipouští tzv. svépomocnou ochranu práv). Nedovolené vniknutí do bytu z důvodu podezření na neoprávněnou držbu by bylo to protiprávní jednání, které dle okolností lze kvalifikovat jako trestný čin či přestupek; svépomocná ochrana je připuštěna jen výjimečně).
Fyzické a právnické osoby
Fyzické a právnické osoby jsou vlastníci soukromoprávních vztahů.
Osoby fyzické
Způsobilost k právům a povinnostem mají fyzické osoby od narození do smrti. Občanský zákoník přiznává způsobilost k právům a povinnostem i tzv. „nasciturovi“, tj. již počatému, ale dosud nenarozenému dítěti, pod podmínkou, že se narodí živé.
Od způsobilosti k právům a povinnostem se odlišuje způsobilost k právním úkonům (v plném rozsahu se nabývá způsobilosti k právním úkonům dosažením zletilosti). Omezenou způsobilost k právním úkonům mají nezletilé osoby a osoby, jejichž způsobilost byla omezena soudem (z důvodu např. duševní choroby – způsobilosti lze zbavit i zcela).
Osoby právnické
Občanský zákoník upravuje obecně i institut právnické osoby. Jako hlavní typy právnických osob se uvádí sdružení fyzických či právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Avšak ne všechna sdružení osob a majetku jsou právnickými osobami.
Příznačným rysem právnické osoby je takový stupeň majetkového osamostatnění, kdy se vytváří určitá majetková podstata, která je právně oddělena od majetku osob sdružených v korporaci či zakladatelů právnické osoby nadačního typu.
Základními znaky právnických osob jsou vlastní název a sídlo, pevná pravidla a vnitřní organizace, určení orgánu, jímž právnická osoba jedná navenek (statutární orgán).
Mezi soukromoprávní právnické osoby (vznikají z iniciativy osob sdružených v korporaci) patří obchodní společnosti a družstva (sdružení osob, které má právní subjektivitu), občanská sdružení, politické strany, zájmová sdružení právnických osob, nadace.
Mezi veřejnoprávní právnické osoby patří stát, obce a jejich svazy, popřípadě vyšší územně samosprávné celky, veřejně prospěšné fondy (vytvářené zákonem), právnické osoby veřejnoprávního charakteru vznikají většinou na základě zvláštních zákonů.
Zastoupení
Zákon umožňuje, aby právní úkony činil jménem fyzické či právnické osoby za tuto osobu její zástupce. V některých případech je zastoupení nutné, v jiných záleží na úvaze zastoupeného, zda bude jednat sám či jednáním pověří jinou osobu (dobrovolné zastoupení).
Zákonné zastoupení
Zákonné zastoupení vyplývá přímo ze zákona (zastupování dětí rodiči – dle občanského zákoníku) nebo vzniká na základě rozhodnutí státního orgánu. Zvláštní úpravou zákonného zastoupení podnikatelů obchodní zákoník.
Zákonným zástupcem fyzických osob, které byly soudem zbaveny způsobilosti právním úkonům nebo jejichž způsobilost byla omezena, je opatrovník určený soudem. Zvláštním případem zákonného zastoupení je tzv. kolizní opatrovník (ustaven soudem, pokud dochází ke kolizi zájmů mezi zákonným zástupcem a zastoupeným).
Právnická osoba je zvláštním subjektem vlastnického práva a má také vlastní majetkovou odpovědnost. Pokud sdružení osob nebo majetku nedosáhne tohoto stupně majetkového osamostatnění, je třeba je posuzovat jako sdružení osob sledující společný zájem, ale vystupujících pod vlastním jménem. Naproti tomu korporace vyznačuje takový stupeň sdružení osob, který vytváří nový zvláštní právní subjekt odlišný od členů sdružení.
Dobrovolné zastoupení
Zastoupena může být kterákoliv fyzická i právnická osoba, rovněž zástupcem může být kterákoli fyzická či právnická osoba. Předpokladem vzniku smluvního zastoupení je dohoda mezi zastoupeným a zástupcem, z níž vyplývá právo zástupce zastoupeného zastupovat.
Plná moc
Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, který sděluje třetím osobám, že zmocněnec je oprávněn jednat jeho jménem v rozsahu plnou mocí určeném.
Plná moc musí být písemná a musí obsahovat vymezení rozsahu zmocnění:
- generální (opravňuje ke všem právním úkonům kromě těch, pro které vyžaduje zákon speciální plnou moc)
- speciální (uděluje se ke konkrétnímu úkonu či k určitému druhu právního úkonu)
- kolektivní (zvláštní druh plné moci, která je udělena současně několika zmocněncům)
- prokura (zvláštní druh plné moci, která je upravena obchodním zákoníkem)
Občansko-právní úkony
Právní úkony jsou projevy svobodné vůle směřující k založení, změně nebo zániku právního vztahu (jedná se o jednu z forem právních skutečností).
Právní úkon musí být:
- svobodný (vyjadřuje skutečnou vůli jednajícího, prostou omylu i tísně)
- vážný (jednající sleduje účel založit, změnit či zrušit právní vztah)
- určitý a srozumitelný (z úkonu musí být zřejmé, čeho se týká a vůči komu je činěn)
- ten, kdo činí právní úkon, musí být k takovému právnímu úkonu způsobilý
Náležitosti předmětu a obsah občasnko-právních úkonů
Předmětem právního úkonu nesmí být plnění nemožné – faktická nemožnost (nemožnost určitého plnění vzhledem k daným okolnostem – například přinést modré z nebe) a právní nemožnost (například proděj předmětu, který prodávajícímu nenáleží…).
Právní úkon musí být dovolený – nesmí být svým obsahem či účelem v rozporu se zákonem, nesmí být učiněn se záměrem obejít kogentní ustanovení zákona (předstírání, že jde o jiný právní úkon než je ve skutečnosti zamýšleno) a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Náležitosti formy občansko-právních úkonů
Zákon obecně vychází z neformálnosti právních úkonů. Pro některé právní úkony předepisuje zákon písemnou formu (např. kupní smlouva na prodej nemovitosti), v oblasti obchodního práva je písemná forma předepsána pro všechny právní úkony týkající se založení, vzniku, změny, zrušení nebo zániku obchodní společnosti, smluv.
Písemný projev vůle je platný, pokud je podepsán jednající osobou. V některých případech je předepsána forma úředního zápisu (notářský zápis či zápis do soudního protokolu).
Neplatnost právních úkonů
Právní úkon je neplatný, jestliže nemá předepsané náležitosti, v takovémto případě nenastanou právní důsledky úkonem sledované.
Rozlišuje se absolutní neplatnost (neplatnost přímo ze zákona, neplatnosti se může dovolat kdokoli – účastníci, soud…) a relativní neplatnost (neplatnost se vztahuje jen vůči určité osobě a tato osoba se musí výslovně neplatnosti dovolat).
Od relativní neplatnosti se odlišují případy, kdy pro určité nedostatky náležitosti právního úkonu vznikají jeho účastníku právo odstoupit od smlouvy (např. účastník uzavřel smlouvu v tísni za nápadně výhodných podmínek – vyloučeno pro oblast obchodních závazkových vztahů – v této oblasti nemá jednání v tísni žádný právní význam)
Pokud je neplatným právním úkonem způsobena škoda v oblasti obchodního práva, je ten, kdo způsobil neplatnost úkonu, povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen.
Konverze a simulace
Konverze – neplatný právní úkon má náležitosti jiného právního úkonu.
Simulace – právním úkonem (simulovaný) má být zastřen jiný úkon (disimulovaný), pak platí disimulovaný úkon, jestliže to odpovídá vůli účastníků a jsou-li splněny jeho náležitosti.
Odporovatelnost právním úkonům
Odporovatelnost právním úkonům znamená možnost věřitele domáhat se soudního určení, že jsou vůči němu neúčinné právní úkony, které zkracují uspokojení jeho pohledávky.
Příbuzenství a osoby blízké
Příbuzenství znamená pokrevní příbuzenství dané společnými předky. Příbuzenství může být v pokolení přímém (vztah mezi předky a potomky; zrod potomka je přímo závislý na existenci předka) nebo pobočném (osoby mají společného předka, ale už ne stejné potomky).
Stupně příbuzenství se určují podle počtu zrození, kterých bylo ke vzniku třeba. Pokrevnímu příbuzenství jsou postaveny zároveň vztahy vzniklé osvojením.
Vztah mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela se nazývá švagrovstvím.
Osobami blízkými se rozumí příbuzní v pokolení přímém – sourozenci a manžel či manželka.
1. Věcná práva
Věcná práva zajišťují moc osoby nad věcí. Cílem je ochrana a užívání věci.
Věci jsou hmotné (movité a nemovité, spotřební a opotřebitelné, zastupitelné a nezastupitelné, dělitelné a nedělitelné) a nehmotné (produkty myšlení – nemají hmotnou podstatu a zřetelné prostorové vymezení, patří sem také pohledávky a práva užívání ochranných známek…).
2. Vlastnická práva
Dědické právo upravuje přechod majetku zemřelé osoby (zůstavitele) na dědice.
Vlastnictví přechází na dědice dnem smrti zůstavitele. Potomci jsou „neopomenutelní dědicové“ (potomky nelze vydědit, pokud nesplňuje dědic podmínky stanovené zákonem). S majetkem přejímají dědicové i dluhy do výše zděděného majetku. Majetek může být děděn ze závěti (neopomenutelné dědice lze zkrátit až na 50 % zákonného dědění) či ze zákona.
Patří sem také právo na ochranu autorství (právo s dílem nakládat, rozhodovat o uveřejnění, udílet souhlas s jeho užitím, právo na odměnu za tvůrčí práci).
3. Spoluvlastnictví
4. Držba
5. Věcná práva k cizím věcem
Vlastnická práva (pojem, obsah, vymezení)
Práva vlastnická zahrnují právní vztahy mezi lidmi (osobami) vzhledem k věcem, zajišťující vlastníkovi nejširší rozsah dispozičního oprávnění s věcmi tvořícími jeho vlastnictví.
Oprávnění ostatních osob vzhledem k těmto věcem mohou vznikat jen na základě souhlasného projevu vůle vlastníka, který je nositelem „právního panství“ nad věcí, tzn. vykonává vlastnictví svou mocí a ve svém zájmu.
Obsah vlastnického práva
Obsah vlastnického práva tvoří tato základní oprávnění vlastníka:
- věc držet (možnost faktického nakládání s věcí, do vlastnictví mu připadají i plody a užitky)
- užívat a požívat (nakládat s věcí, spotřebovat věc)
Neexistuje povinnost věc užívat, pouze právo (pokud neupraví zákon jinak). Vlastník je oprávněn činit veškeré faktické i právní dispozice s věcí (tzn. převést vlastnické právo na někoho jiného – věc prodat, směnit, darovat, pronajmout, půjčit, zastavit…).
Vlastník nesmí svým užíváním věci omezovat oprávněné zájmy jiných osob.
Omezení vlastnického práva
Vlastnická práva jsou omezena v zájmu ochrany práv jiných osob (či v zájmu veřejném). Omezení vlastnického práva se musí stát zákonnou formou.
Úprava tzv. sousedských práv ukládá vlastníkovi zdržet se všeho, čím by nad míru obtěžoval nebo ohrožoval jiného (zákaz emisí – obtěžování hlukem, kouřem, zápachy, stíněním…)
Nejvyšším stupněm omezení vlastnického práva je vyvlastnění (trvalé omezení či převedení vlastnického práva na stát na základě rozhodnutí ve správním řízení). Vlastníkovi v takovém případě náleží plná náhrada za vyvlastněný majetek.
Držba
Držitelem je každý, kdo nakládá s věcí jako s vlastní. Kromě držby věci je možná i držba práva (cesty přes cizí pozemek).
Oprávněná držba
Držitel jedná v dobré víře, že mu věc (právo) náleží. Jako oprávněný držitel požívá obdobnou ochranu jako vlastník a náleží mu stejná práva, je však povinen vydat věc vlastníkovi, jestliže ten vůči němu uplatní své vlastnické právo. Oprávněný držitel může nabýt vlastnictví k věci tzv. vydržením, trvá-li jeho držba nepřetržitě 3 roky u movitých a 10 let u nemovitých věcí.
Neoprávněná držba
Držitel nejedná v dobré víře, že mu věc náleží, přesto však s ní nakládá jako se svou. Neoprávněný držitel je povinen vydat vlastníkovi nejen věc samu, ale vydat či uhradit plody a užitky, které během držby získal, a nahradit i jinou škodu.
Spoluvlastnictví
Spoluvlastnictví znamená, že jednu věc vlastní dvě či více osob a věc není reálně rozdělena mezi několik vlastníků.
Podílové spoluvlastnictví
Podílovými spoluvlastníky mohou být fyzické i právnické osoby, každý ze spoluvlastníků má určitý ideální spoluvlastnický podíl na hodnotě věci. Spoluvlastníci vykonávají své vlastnické právo společně, výše podílu vyplývá ze zákona, nebo je určena dohodu (není-li takto možno výši podílu určit, platí, že podíly jsou stejné).
Ve vztahu ke třetím osobám jsou spoluvlastníci oprávněni a povinni jednat společně a nerozdílně, o hospodaření s věcí rozhodují většinou vypočítanou dle výše podílů.
Spoluvlastníci mohou převést svůj podíl na osoby blízké volně, jinak musí respektovat zákonné předkupní právo ostatních spoluvlastníků.
Bezpodílové spoluvlastnictví (společné jmění manželů)
Institut společného jmění manželů je základní způsob uspořádání majetkových vztahů mezi manželi, který vzniká ze zákona uzavřením manželství a končí zánikem (smrtí či rozvodem). Do společného jmění manželů patří vše, co nabyl kterýkoliv z manželů za trvání manželství. Předmětem společného jmění manželů není to, co některý z manželů nabyl darem či dědictvím, dále pak věci, které slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jednoho z manželů. Věci, které jsou předmětem společného jmění, užívají oba manželé společně, jsou povinni hradit náklady, vyřizovat běžné záležitosti společně.
Věcná práva k věci cizí
Zástavní právo
Zástavní právo je věcné právo k věci cizí (oprávněným ze zástavního práva není vlastník, nýbrž jiná osoba – zástavní věřitel). Zástavní právo je vázáno na určitou věc.
Zástavní právo má funkci zajišťovací (zajišťuje věřiteli, že jeho dlužník splní svůj závazek) a uhrazovací (pokud není pohledávka plněna řádně a včas, může se měřitel domáhat uspokojení u soudu, který pak prodá zástavu ve veřejné dražbě).
Zástavní právo k nemovitosti vzniká zápisem do katastru nemovitostí, k movité věci vzniká odevzdáním věci zástavnímu věřiteli či třetí osobě. Zástavou může být i pohledávka.
Zadržovací právo
Zadržovací právo zajišťuje splnění pohledávky, může být vykonáno jen k zajištění splatné a peněžité pohledávky. Ten, kdo je povinen vydat movitou věc, si ji může zadržet, pokud osoba, které má být věc vydána, jeho dlužníkem a dluh je již splatný. Takto může být věc zadržena až do zaplacení dluhu nebo poskytnutí jistoty
Věcná břemena
Věcná břemena zahrnují omezení vlastníka nemovitosti ve prospěch někoho jiného. Věcná břemena spočívají v povinnosti něco strpět (průchod souseda přes pozemek), něčeho se zdržet (neoplotit část pozemku) či něco konat (udržovat sjízdnost cesty na svém pozemku).
Věcné břemeno vzniká na základě smlouvy (písemnou formou) či z dědění na základě závěti.
V rámci vyvlastňovacího řízení může být zřízeno věcné břemeno úředním rozhodnutím ve správním řízení, soudním rozhodnutím nebo přímo ze zákona. Věcná břemena se zapisují do katastru nemovitostí a s vkladem do katastru je spojen jejich vznik, změna, zánik.
Věcné břemeno je vázáno na nemovitost či na konkrétní osobu (zaniká úmrtím této osoby).
Katastr nemovitostí
1.1.1993 byl v České republice zaveden nový způsob evidence katastrálními úřady, který se vede pro zachování právní jistoty. Katastr nemovitostí zahrnuje evidenci nemovitostí, včetně evidence věcných práv, která se jich týkají.
Každý je oprávněn do katastru nahlížet, provádět opisy či výpisy. Platí princip publicity (zapsaný stav se pokládá za skutečný a ten, kdo jednal v dobré víře ve správnost zápisu, požívá právní ochranu).
Zápisy
- vklady (zápisy, které mají za následek vznik, změnu nebo zánik práva)
- záznamy (nemají přímý vliv na vznik, změnu nebo zánik práva)
- poznámky (týkají se určitých skutečností vztahujících se k nemovitostem nebo vlastníkům, nemají přímý vliv na vznik, změnu nebo zánik práva)
Pojem podnikatel
Podnikatel je osoba, která vykonává podnikatelskou činnost. Podnikání je soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Obchodní zákoník při označení právních subjektů upustil od pojmu obchodník (kupec). Podnikatelem v právním významu slova se rozumí fyzické či právnické osoby, které splňují zákonem stanovené podmínky (v živnostenském zákoně či v obchodním zákoníku).
Podnikatelem je:
- osoba zapsaná do obchodního rejstříku (nerozhoduje, zda je zapsána povinně či dobrovolně)
- osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění (živnostenský list, koncesní listina)
- osoba podnikající na základě jiného oprávnění (osoby provozující činnosti, které nejsou živnostmi – například bankovnictví, svobodná povolání – lékaři, notáři…)
Fyzické a právnické osoby jako podnikatelé
Fyzická osoba se stává podnikatelem dle obchodního zákoníku v okamžiku, kdy získá živnostenské či jiné podnikatelské oprávnění, nebo je zapsána do evidence jako samostatně hospodařící rolník.
Právnická osoba (tedy sdružení fyzických či právnických osob) může být založena za účelem provozování podnikatelské činnosti či k jiným účelům (nadace, obce, občanská sdružení…). Právnická osoba se stává podnikatelem zápisem do obchodního rejstříku.
Podnikání zahraničních osob
Zahraniční osobou se rozumí fyzická osoba, která má bydliště mimo území České republiky, a právnická osoba, která má sídlo mimo území České republiky. Zahraniční osoby mohou v České republice podnikat ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako osoby tuzemské.
Způsob podnikání v České republice
Zahraniční osoby mohou podnikat prostřednictvím organizační složky podniku, účastí na podnikání české právnické osoby, přemístěním sídla na území České republiky či na základě závazkových vztahů (např. smlouvy o sdružení, tichém společenství…).
Aby zde mohly zahraniční osoby podnikat, musí splňovat podmínky (kromě obecných) obchodního zákoníku (tedy zápis do obchodního rejstříku a živnostenské oprávnění).
Rejstříkový soud nezapíše fyzickou osobu do obchodního rejstříku, pokud nepředloží koncesní list (koncese = oprávnění k provozování výdělečné činnosti).
Vztahy mezi zahraničními a tuzemskými osobami se řídí tuzemským obchodním zákoníkem..
Zapsaní a nezapsaní podnikatelé
Z pohledu obchodního zákoníku se rozlišují podnikatelé:
- zapsaní do obchodního rejstříku
Osoby obligatorně zapisované do obchodního rejstříku musí být zapsáni vždy, jinak nevzniknou a nemohou podnikat, nemohou se nechat vymazat z obchodního rejstříku, aniž by přestali být podnikateli.
Do obchodního rejstříku se povinně zapisují obchodní společnosti a družstva a ostatní právnické osoby, o kterých to určí zákon, fyzické osoby podle zvláštního zákona.
Osoba může být také dobrovolně zapsána do obchodního rejstříku.
- nezapsaní do obchodního rejstříku (podnikají, aniž by byli zapsáni do obchodního rejstříku)
Samostatné a společné podnikání
Samostatným podnikáním se rozumí podnikání, kdy podnikatelské riziko nese pouze jedna osoba (živnostník či obchodní společnost, pokud je zakladatelem jediná osoba).
Společné podnikání je podnikání, při němž je podnikatelské riziko rozděleno mezi více osob. Důvody společného podnikání je kumulace prostředků, získání kapitálu, duševní potenciál… Při sdružování osob ke společnému podnikání může a nemusí vzniknout právní subjekt.
Rozlišuje se společnost:
- bez právního subjektivity (nevzniká nová společnost)
- s právní subjektivitou (vzniká právní subjektivita)
- tichá společnost (neregistruje se, nemá právní subjektivitu ani procesní způsobilost – někdo se účastní podnikatelské činnosti jiného podnikatele pouze svým vkladem)
- konsorcium (sdružení podnikatelů k realizaci jednoho či více obchodů)
Obchodní jmění a podnik
Vlastní jmění je tvořeno základním jměním, kapitálovými fondy, fondy ze zisku, z darů, hospodářským výsledkem.
Obchodním majetkem se rozumí souhrn všech majetkových hodnot určitého podnikatele, zahrnuje věci, pohledávky, ocenitelná práva podnikatele.
Obchodním jměním se rozumí soubor obchodního majetku a dluhů, které vznikly podnikatelům v souvislosti s podnikáním (majetek a závazky stojí vedle sebe).
Čistým obchodním jměním se rozumí hodnota aktiv po odečtení hodnoty závazků.
Základní jmění je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých a nepeněžitých vkladů do podnikání.
Podnik a organizační složka podniku
Podnik
Podnik je objekt právních vztahů, je soubor hmotných (stroje, zásoby…), osobních (znalosti, dovednosti) a nehmotných složek podnikání. K podnikání patří všechny věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku.
Organizační složka
Organizační složka je každá organizační jednotka podniku (záleží na podnikateli).
– odštěpný závod (zapisuje se do obchodního rejstříku, může být zřízen podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku, vedoucí odštěpného závodu je ze zákona zmocněn k plnění všech závazků týkajících se závodu – stává se statutárním orgánem)
– provozovna (provozovnou se rozumí prostor, v němž je podnikatelská činnost soustavně vykonávána – nikoliv byt zákazníka, kde se provádí například stavební činnost…)
Jednání podnikatelů
Fyzická osoba jedná osobně či prostřednictvím zástupce.
Právnická osoba jedná prostřednictvím svého statutárního orgánu (oprávněn provádět jejím jménem právní úkony) nebo prostřednictvím zástupce (oprávněn činit právní úkony ve všech věcech, může jím být jednotlivec či určitý kolektiv – představenstvo, smluvním zástupcem je ten, komu byla udělena plná moc k zastoupení).
Plná moc a její náležitosti
Plná moc musí být určitá (musí být patrné, kdo koho zmocňuje, musí být patrný rozsah zmocněncova oprávnění). Plná moc může být generální (ke všem úkonům ve věcech zmocnitele) či speciální (k určitému vymezenému úkonu či k okruhu úkonů).
Zvláštním druhem plné moc je prokura (upravuje ji pouze obchodní zákoník). Prokuru může udělit jen podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku. Prokuristou (zplnomocněncem) může být pouze fyzická osoba. Udělení prokury se zapisuje do obchodního rejstříku, prokura může být udělena několika osobám současně.
Plná moc zaniká provedením úkonu, na který byla udělena, odvoláním plné moci, vypovězením plné moci zmocněncem, smrtí zmocněnce či zmocnitele, zánikem právnické osoby (pokud její práva a závazky nepřecházejí na jinou osobu).
Obchodní jméno
Obchodním jménem se rozumí název, který si podnikatel zvolí za účelem pod tímto jménem provozovat svou činnost a činit pod ním právní úkony.
Platí zásada nezaměnitelnosti obchodního jména (u právnické osoby stačí k odlišení uvedení jiného sídla, jestliže jiná právnická osoba nepodniká v témže oboru nebo oboru zaměnitelném, u fyzické osoby stačí jiné místo podnikání).
Druhy obchodního jména jsou osobní (Jan Novák, s. r. o.), věcné (Kovomat, s. r. o.), smyšlené (Alwe, s. r. o.) či smíšené.
Povinný obsah obchodního jména
Fyzická osoba povinně uvádí jméno, příjmení, dodatek odlišující osobu podnikatele od jiných.
Právnické osoby zapisované do obchodního rejstříku za svým názvem uvádí jméno uvedené v rejstříku. Nezapsané právnické osoby uvádí název, který obdržely při svém založení.
Význam obchodního jména
- právní atribut subjektivity (pod svým obchodním jménem činí podnikatel právní úkony)
- ochranné značení (nehmotný statek, který má funkci identifikační, rozlišovací, propagační – obchodní jméno je předmětem průmyslového vlastnictví)
- výraz osobnosti podnikatele
Právní úkony podnikatelů
Právní úkony jsou obecně upraveny v občanském a obchodním zákoníku. Právním úkonem se rozumí takový projev vůle, který směřuje ke vzniku, změně či zániku práv či povinností.
- jednostranný právní úkon (právní důsledky nastávají projevem vůle jednoho účastníka)
- dvoustranný a vícestranný právní úkon (právní důsledky nastávají na základě shodného projevu vůle dvou či více účastníků právního vztahu)
Právní úkon je neplatný, jestliže projev vůle má vady, pro které s ním zákon nespojuje právní důsledky. Rozlišuje se absolutní neplatnost (nastává ze zákona a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti) a relativní neplatnost (neplatnosti se dovolává oprávněný účastník).
Zastoupení
Vztah mezi zástupcem a zastoupeným se řídí smlouvou (mandátní, pracovní, o obchodním zastoupení) a zákonem.
Smluvní zastoupení
Smluvní zastoupení upravuje občanský zákoník. Obchodní zákoník upravuje jen prokuru (v prokuře není zahrnuto obchodování a zastavování nemovitostí, prokuristou se může stát pouze fyzická osoba, prokuru lze udělit i více osobám). K zastupování je oprávněn každý prokurista samostatně, nebo je potřeba souhlasného projevu vůle všech prokuristů či alespoň dvou z nich. Udělení prokury je účinné dnem zápisu do obchodního rejstříku.
Zákonné zastoupení
Právo zastupovat osobu podnikatele vzniká také ze zákona. Zákonné zastoupení je upraveno pro vedoucího odštěpného závodu (činí za podnikatele právní úkony, které se týkají organizační složky, kde je vedoucím – musí být zapsán do obchodního rejstříku), pro zmocněnci při provozu podniku (osoba pověřená podnikatelem určitou činností, byla zmocněna ke všem právním úkonům, k nimž při činnosti dochází).
