Činnost a osobnost člověka v práci
Práce má ve společnosti určitou hodnotu, podle vykonávané práce je člověk posuzován.
Činnost člověka je procesem formování jeho osobnosti:
- důsledné plánování a kontrola – přebírání povinností a dodržování pracovní kázně
- vypětí a úsilí – nutnost osvojení si potřebného volního jednání a soustředění
- dodržování určitého postupu, použití určitých prostředků a materiálu – nutno ovládat ve formě poznatků a dovedností (myšlení, rozhodování)
- uvědomění pracovních povinností + utváření osobního zaměření na práci – dáno zájmem o obsah práce, uspokojením z průběhu nebo výsledků práce, z možností tvůrčí aktivity, odpovědnosti
Vyrovnávání se člověka s prací
Adaptace člověka v pracovním procesu = vyrovnávání se jedince se skutečností, ve které plní pracovní úkoly. Pasivní přijímání vlivu prostředí + aktivní podřizování se až úplné odmítání okolních vlivů. Člověk se přizpůsobuje podmínkám prostředí a současně je modifikuje. Adaptace zahrnuje:
- adaptabilita = předpoklady člověka zvládat pracovní činnost
- adaptování = proces zvládání nárok pracovní činnosti
- adaptovanost – výsledný stav
Pracovní adaptace je přizpůsobení se jedince práci, pracovnímu prostředí a pracovním podmínkám. Naproti tomu sociální adaptace je začlenění jedince do existující struktury vzájemných vztahů v rámci pracovní skupiny.
Vnitřní faktory adaptačního procesu:
- odborná připravenost,
- výkonová připravenost,
- osobní vyhraněnost,
- motivovanost pracovníka
Vnější faktory adaptačního procesu:
- způsob řízení
- organizace a režim práce
- technologie výroby a technická vybavenost pracoviště
- fyzické pracovní podmínky
- sociální klima v pracovní skupině
- sociální a hygienická vybavenost pracovišť
- mimopodnikové vlivy
Zdroje problémů při sociální adaptaci:
- silná vazba na minulou pracovní skupinu
- rozpor mezi hodnotami, názory a postoji nového pracovníka a skupiny
- nesourodost a konfliktnost pracovní skupiny
Postoje a morálka člověka v práci
Vztah člověka k práci se projevuje v jeho postojích – relativně stálé hodnotící soudy a přístupy, citové vztahy a tendence jednat určitým způsoben týkající se všeho, co se vztahuje k práci.
Pozitivní účinek kladných postojů je silnější než negativní účinek postojů záporných.
Pracovní morálku určuje charakter vztahů mezi jednotlivými členy skupiny a soulad mezi zaměřením skupiny a úkoly, na nichž se skupina svou pracovní činností podílí. Konkrétně se projevuje v názorech, postojích a zaměření jednotlivců. Při jejím utváření působí:
- zaměření pracovníků a pracovních skupin
- používaný způsob řízení
- mimopracovní vlivy
Sociální pozice a sociální role člověka v práci
Sociální pozice = postavení, které jedince zaujímá ve skupině Je určována těmito faktory:
- profesní pozice – rozhodující
- význam pracovního úseku, který člověk zajišťuje
- míra skutečných zásluh na plnění úkolu
- nároky na kvalifikaci pro plnění úkolu, které jedinec splňuje
- výše odměny nebo jiné uznání
- osobní životní úroveň, rodinné podmínky
- míra delegované pravomoci
- stupeň neformální autority, osobní profil
- věk a pohlaví
- stabilita v sociální pozici
- zvládnutí sociální role
Sociální role (společenská úloha) je určitý způsob jednání, který ostatní lidé od člověka očekávají při vykonávání nějaké společenské činnosti či funkce.
Určitý způsob jednání se od lidí očekává v rodinném životě: otec, matka, dospívající jedinec; v pracovním procesu: řadoví pracovníci (dělníci, úředníci), vedoucí pracovníci (mistr, ředitel); ve společenských nebo zájmových organizacích
Sociální role člověka v pracovní skupině je především role profesní. Pojí se s ní určité předpoklady (pracovitost, spolehlivost, přesnost, dobrý vztah k práci, skupině, organizaci) à přiměřené nebo nepřiměřené plnění dané sociální role.
